Fakt, že od jisté doby se sveřepé německé beranidlo snaží svému bušení ubrat na sveřeposti, unikl asi málo komu, kdo k tvorbě RAMMSTEIN přičichl. Časy úderného kytarového diska a siláckých póz demoliční čety kolem Tilla Lindemanna vzaly pomalu za své na minulé řadovce „Reise, Reise“, která (ač se mi nijak zvlášť nezamlouvala) poměrně mile překvapila určitým nadhledem a ochotou k otevřenosti, kterou třeba ještě „Mutter“ místy citelně postrádala.

Aktuální řadovka „Rosenrot“ obalila hlavici beranidla vrstvou filcu, čili údery více duní a kupodivu (alespoň na brány mého vkusu) dopadají s o to větší intenzitou. RAMMSTEIN se od ein-zwei-drei maršů stále znatelněji přiklánějí k melodičtější a civilnější poloze, kterou nastínil zejména závěr předchozí řadovky. Kompozice znějí odlehčeněji, vytratila se uniformní škrobenost počátků, Till více pracuje s barvou svého impozantního hlasu... Škoda, že poněkud ubylo aranžérské hravosti, která příjemně nazdobila mnohy nadbytečně sveřepé „Reise, Reise“, nicméně i tak je na novince chválihodný zejména kousavý zvuk kytar, dodávající nahrávce galon metalové šťávy. Oproti rok staré kolekci působí „Rosenrot“ jaksi vyrovnaněji, rozhodněji, byť se údajně jedná o výškrabky z let 2000–2005. Zdá se, že kapela dávala stranou méně typické skladby, které spojeny v jeden celek vytvořily zcela koherentní směr.

Novinku uvozoval singl „Benzin“ a stále si stojím za tím, že se jedná o jednu z nejlepších skladeb RAMMSTEIN, už jen proto, že hitovost chcípla po nánosem takřka black metalového nosného riffu a značně odpudivého textu, ze kterého páchne pot, zapařené trenýrky a... benzín. Atmosféra je tíživá, psychotická, takřka maniakální. Podobnou nádheru vykouzlí na albu ještě bestiální balada o uhořelém děckovi „Hilf Mir“, kde se blýskne i skvělý orchestrální podkres, a mručivá litanie „Spring“. Překvapivě silnou enklávou „Rosenrot“ jsou písně milostné: největším facanem fandům je duet Tilla a Shirlene Spiteri (TEXAS) „Stirb Nicht Vor Mir / Don´t Die Before Me“, který nejen že přináší do ocelového Reichu angličtinu, ale také takřka brit-rockový kytarový motiv. A navíc není vůbec zlý, jen se oprostit od předsudků... Ještě lepší je skvostně otextovaná „Feuer Und Wasser“, kde mohli RAMMSTEIN klidně oželet kytary, protože text, vokál, basa a samply dělají divy. Typičtější už je skvělým flétnovým motivem opentlený těžkooděnec „Wo Bist Du“, jehož hitový naturel přímo volá po singlovém ztvárnění. Pro milce zvukových ničitelů mají Němci v torničce zejména dunící song „Zerstören“, v jehož úvodu se pamětníkům bombardování Drážďan musí ježit i chlupy v nose. Klasické RAMMSTEINy přináší i Mexikem navoněná dupačka „Te Quiero Puta!“ a výtečný odvazový bigbít „Mann Gegen Mann“. Za slabší články alba považuji titulní skladbu, která krom refrénu nenabízí zhola nic, a závěrečnou hříčku „Ein Lied“, která sice ironicky traktuje ty netypické polohy alba, ale po pár posleších už spíše otravuje.

Mám pocit, že tohle album bude zase pěkně tvrdým a kyselým jablíčkem sváru. RAMMSTEIN dokázali, že se vývoje nebojí a když už je ocelová kazajka tlačí, vymění ji za něco pohodlnějšího. V důsledku nabízí „Rosenrot“ krmi jak pro tradicionalisty, tak pro liberály, kterým se líbí hokus pokusy Němců. Jen je otázka, zda se oba tábory nepotlučou. Podle mého je novinkový kotouč vůbec to nejlepší, co se v hlavách německých obrněnců zrodilo... Přinejmenším je to jejich první deska, kterou jsem po třetím poslechu neodložil oposlouchanou ad acta.